Analytická studie
Undergroundoví písničkáři
ANEB KDE JE TĚM HODNÝM LIDEM KONEC
Vedle těchto muzikantů existovali i lidé, kteří se snažili svou hudbou něco sdělit. „Písničkáři sdělovali hodnoty, byli to mluvčí tehdejší neznormalizované generace. Jejich koncerty lze označit za jakési zpívané kázání, chodili jsme si tam dobíjet baterky.“ Vzpomíná Roman Laube, zakladatel časopisu Autonomie. Mezi nejvlivnější „kazatele“ patřili Svatopluk Karásek (nyní biskup evangelické církve), dále Vladimír Merta a Jaroslav Hutka. Ten byl v sedmdesátých letech považován za nejoblíbenějšího písničkáře. Byl členem sdružení Šafrán, kam mimo jiné patřili osobnosti jako Vlasta Třešňák, Dáša Voňková, Pepa Nos, již zmiňovaný Vladimír Merta a další. „Šedesátá léta byla obdobím celosvětové folkové konjunktury. V tvorbě folkových hvězd tehdy začal nabývat na významu prvek, který byl ostatně v lidových písních přítomen vždy – téma sociální kritiky a protestu. Tento jev, zajímavý spíše pro sociology než pro kritiky, přerostl do hnutí protestních písní, které zaplavily celý svět… Naši písničkáři zpočátku omámeni kouzlem Dylanových songů, museli nejprve hledat prostředí k vyjádření, pak své publikum, aby teprve potom mohli začít hledat sami sebe.“ Uvádí Laube v knize Nebezpečné písničky.
Jak písničkáři, tak jejich příznivci vedli většinou beatnicko-hippie styl života. Lidem, co se scházeli na koncertech se začalo říkat somráci nebo hašišáci. Vyznačovali se dlouhými vlasy, které se staly jakýmsi kultem. V 1966 bylo nošení dlouhých vlasů zakázané. Jejich majitelé byli označováni za špinavce a to jak komunistickou stranou, tak i tiskem a valnou částí veřejnosti. Tehdejší „máničky“ měli zákaz vstupu na veřejná prostranství – restaurace, kina, nádraží, někde i dopravní prostředky byly pro majitele dlouhých vlasů tabu. Otec Jaroslava Hutky dokonce musel za svého syna zaplatit pokutu padesát korun za znečišťování, když mu syn přišel na nádraží pomoci s kufry. Probíhali i četné razie proti vlasatcům. Lidé byli odchytáváni a vlasy jim stříhali. Tato kampaň probíhala především v Praze, ale i v některým menších městech. Ostatně celá tato hudební éra měla největší pole působení právě v hlavním městě. Vlasatci se scházeli na schodech před Národním muzeem. Tito lidé byli poměrně snadno rozeznatelní. Obvykle nosili zelenou pracovní bundu, boty důchodky s frajersky rozepnutým zipem, batikované tričko. Nezbytnými doplňky byly řemínky, korálky a „somrtaška“ od plynové masky. Když se staly džíny masově módní záležitostí, upřednostňovali manšestráky. Příliš výrazné barvy nenosili, dá se říci, že to bylo určité vyjádření skepse, avšak v jejich stylu nebyla hlavní myšlenka se nějak odlišovat. To, že byli jiní, byla jejich přirozenost.
Koncerty písničkářů se konaly každé úterý v divadle Na Nerudovce. Dalším významným místem byla Rychta. Zde se konal poslední koncert Vlasty Třešňáka roku 1978. Na koncertech se lidé mezi sebou seznamovali, častými návštěvníky byli lidé, kteří byli napojeni na Chartu 77. Roman Laube říká: „Pod vlivem písničkářů a jejich písní jsme začali něco dělat. Dalším velkým spouštěčem snahy o změnu v komunistickém Československu byla i revoluce v Polsku.“ K tomu, aby se člověk dozvěděl o nějakém koncertě, bylo potřeba být napojen na underground. Návštěvníci koncertů, kde hráli písničkáři, nebývali zpravidla starší třiceti let. Výjimku tvořila osmdesátá léta, kdy lidé jezdili na Portu. Zde se původně hrály trampské písničky, posléze i folk. Zpívali tu i někteří písničkáři, tudíž se zde setkávali lidé všech věkových generací. „Jeden můj kamarád vzal na koncert svou matku. Ta tehdy pronesla památnou větu: ‚Ti písničkáři musí být hrozně hodní lidé‘.“ Vzpomíná Laube.
Fenomén písničkářství byl i v jiných zemích východní Evropy ( Polsko, východní Německo aj.) Tato vlna měla největší význam ve formování demokratické opozice. Ovšem existovali i lidé, kteří měli dlouhé vlasy, ale nevěděli, proč je mají. „Bohužel i mezi příznivci se našli lidé, co udávali. Také byli jedinci, co sice chodili na muziku, ale žili si svůj ‚normalizační‘ život a režim jim až zas tolik nevadil. Začali být nespokojení až v okamžiku, kdy Veřejná Bezpečnost rozehnala nějakou akci a tím překazila zábavu a pití. Asi je to tím, že národ Čechů není příliš bojovný. Chystala-li se nějaká demonstrace a já o ní řekl dvaceti lidem, přišli třeba jen tři. Ostatní říkali, že to nemá cenu, že je to zbytečné a radši seděli u piva.“ Říká Roman Laube, který se na organizaci určitých protestních akcí podílel.
Nutno zmínit dvě významné organizace, jejichž přínos pro nezávislou hudební scénu byl nemalý. První byla Sekce mladé hudby. Toto sdružení bylo spojeno především s písničkáři. Do roku 1979 pořádali koncerty, mimo jiné i vydávali knihy nebo publikace o umění – výtvarníkům a sochařům vydávali katalogy. Když jim bylo znemožněno jejich aktivní působení, začali pořádat promítání videoprojekcí – návštěvníci mohli zhlédnout hůře dostupné filmy jako např. muzikál Vlasy nebo ukázky z Woodstocku. Další významnou organizací byla Jazzová sekce. Ta rovněž pořádala koncerty a vůbec udělala mnoho pro alternativní hudbu. „Alternativní hudba vykonala v nejtěžších dobách nejvíc, lidé vyšli do ulic s písněmi zakázaných hudebníků. Komouši nechápali, jakou má hudba pro lidi sílu. Tu si dlouho neuvědomovali ani lidé ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Lidé jezdili na chalupy nebo do míst, kde Svobodnou Evropu naladí. Alternativa a underground nebyli jen chlupatí blbci, díky nim vznikla spousta dobrý muziky.“ Říká Jaroslav Neduha. Dále dodává: „Umělec má být bitý, hladový a žíznivý, aby ho napadali geniální věci. To je od Wericha a má pravdu. Pro nás bylo pronásledování inspirativní tím, že jsme parodizovali hloupost moci. Oproti tomu jsou texty na západě o ničem, je to pop. Oni si na problémy jen hrají. Také třeba mají hlad, ale to proto, že propili peníze od rodičů. To, co dělali bolševici bylo kontraproduktivní. Kdyby si nás nevšímali a nevyvíjeli tlak, hudebníci by nebyli inspirováni.“
Ze slov Jaroslava Neduhy by se dalo vyvodit pár závěrů. Částečně toto tvrzení vysvětluje, proč se v současnosti písničkáři netěší tak velké popularitě jako kdysi. Jejich písně v dobách totality dávali lidem sílu a víru v lepší budoucnost. Zároveň jejich hudba lidi stmelovala. I když se doba změnila, neznamená to, že je v naší zemi nyní všechno v pořádku. Možná, že se již písničkáři tolik vyjadřovat k dění ani nechtějí. Možná z pocitu, že již své řekli…
text: Radka Chmelová
Zdroje:
- LAUBE, Roman. Nebezpečné písničky. Výtisk v knihovně Libri prohibity.
- Laube, Roman. e-mail: roman.laube@volny.cz. tel: 605488838
- Hollová, Jarmila – posluchačka undergroundu a písničkářů
- NEDUHA, J. J. e-mail: jejeneduha@seznam.cz.